Montáskovi táhne desítka. Uteklo to tak strašně rychle a jemu se krátí čas. Vidím, jak mu srst okolo očí  a tlamy začíná stříbřet, vidím jeho matnější oči a klidnější pohyby, jeho rozvážný pohled, který věnuje chodci za plotem aniž štěká..... On už to zná, ví, která bije, proč nemusí štěkat a proč má, když je to třeba. Zatím je fit. Nemá žádné zdravotní problémy, pohybové potíže nebo jiná omezení. Je čilý, rád rekreačně cvičí /i provokuje jako za mlada/ a snad jediné mi přijde hodně nápadné - ta jeho  zvýšená citlivost a závislost na rodině. Když přijde maličká tříletá dcerka mé sestry, Monty k ní vždy opatrně přichází - celý u vytržení, klidný, chlácholící a chránící. Jakoby hledal čas, kdy vyrůstali s naším synem Filipem spolu a on jako roční mladý pes, byl Fídovi oporou, když se snažil postavit na nohy a chodit.... Filipovi první krůčky visely na Montyho fousech, za které se vytahoval nahoru a držel. A Monty to vždy ustál. Pěvně stál a držel, nikdy se neohradil a nikdy neprotestoval, i když ho to muselo pořádně tahat. Dnes je z Filipa desetiletý kluk a s Montym si nehraje, má jiné zájmy. A čas si zde jde naproti: Filip roste, sílí, už se nemusí držet psích fousů, aby učinil pár krůčků, a Montyho krok se zpomaluje.... Montásku, drž se!